„Nepozorovaně se přiblížilo jaro, zmizel sníh, slunce a vítr vysušily pole. Země volá a jejímu mocnému hlasu neodolá nikdo, kdo se s ní jednou svázal. Lidé se vyrojí do polí, od rána do noci pracují na hroudě. Váže je k ní nejen starost o chléb, ale i pudová soudržnost s půdou a ta, městskému člověku nepochopitelná niterná radost sedláka, kráčejícího v jarním slunci vlastní brázdou za pluhem, ukládajícího zrno do vonné vysychající prsti. Tak tomu bylo od nepaměti, letos však ta radostná volná práce je kalena spoustou úředních nařízení. Urážlivé a směšné poručníkování! Což je sedlák tak hloupý jak ti páni nahoře u vlády? Ti si myslí, že bez jejich troubení nikdo nic nedokáže.“

ve svých dílech zachycuje vliv událostí od druhé poloviny osmnáctého a v devatenáctém století na život lidu v naší krajině. Charakterizuje podrobně povahu našeho lidu, panských úředníků, šlechty i panovníka. Nejvíce pozornosti věnuje těžké práci selského lidu, jeho radostným i žalostným chvílím a přírodě Českomoravské vrchoviny. Ve svém posledním díle „Síla naděje“ se zabývá násilnou kolektivizací venkova na Českomoravské vrchovině v 50. letech 20. století. Tato kniha je psána románovou formou a opírá se o autentické události z Havlíčkobrodska, které autorka mohla přímo sledovat, jež citelně postihly i její rodinný kruh. Samozřejmě nebylo možné v této době knihu vydat, ba naopak bylo nutné uchovat  její rukopis v tajnosti. O to zajímavější se zdá být její námět dnes, ať už pro pamětníky těchto temných událostí jako jejich oživení anebo pro mladší generaci jako poučení pro budoucnost.